Co vás nejčastěji zajímá o našich službách a jaké problémy často řešíte? Odpovědi na vaše nejčastější dotazy se dozvíte zde. A kdyby náhodou ne, budu rád, když se mi ozvete.
Předžalobní výzva nebo také výzva k plnění slouží k tomu, aby byl před podáním žaloby na soud žalovaný informována o vážném zájmu druhé strany řešit spor soudní cestou. Zároveň má taková výzva motivovat strany k mimosoudního jednání, neboť zákon povinuje žalobce před tím, než se se svým nárokem na soud obrátí, zaslat žalovanému takovou výzvu v dostatečném časovém předstihu. Výzva tedy plní funkci upozornění žalovaného na jeho povinnosti a zároveň v případě, že takovou výzvu před podáním žaloby žalobce nepošle, vystavuje se žalobce tomu, že mu v řízení před soudem nebude přiznána náhrada nákladů soudního řízení. Ideální je pro vypracování a zaslání předžalobní výzvy žalovanému oslovit advokáta.
Prvním krokem při vymáhání pohledávky je zaslání předžalobní výzvy, která musí obsahovat vyčíslení nároků, termín do kdy měl být dluh uhrazen a upozornění, že pokud dluh uhrazen nebude, obrátí se oprávněný se svým nárokem na soud. Pokud není dluh uhrazen dobrovolně, je nutné podat žalobu, resp. návrh na vydání platebního rozkazu k soudu. Návrh na vydání platebního rozkazu může být podán i elektronicky, což snižuje výši soudního poplatku, který je oprávněný povinen spolu s podáním žaloby uhradit. Soud na konci prvostupňového řízení vydá rozsudek a pokud žalovaný nepodá proti rozsudku nebo platebnímu rozkazu odvolání nebo odpor a rozsudek či platební rozkaz nabyde právní moci, je žalovaný povinen v rozsudku přiznanou částku oprávněnému zaplatit. Pokud žalovaný neuhradí v soudem stanovené lhůtě nárok oprávněného dobrovolně, může se oprávněný obrátit na exekutora, který jeho nárok začne vymáhat, a to například tak, že dlužnou částku strhne z účtu povinného apod..
Úrok z prodlení je peněžitý nárok, který náleží věřiteli v případě, že dlužník nesplnil včas svůj závazek uhradit dluh. Úrok z prodlení může být stranami sjednán smluvně, avšak běžnější je, že je v případě soudního sporu požadován úrok v zákonné výši. Zákon totiž stanovuje výši úrok z prodlení právě pro takové případy, přičemž jej vypočítává jako výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Pokud je tedy repo sazba vyhlášená Českou národní bankou například 5 %, bude zákonný úrok z prodlení činit 13 % ročně.
Náklady spojenými s uplatněním pohledávky mohou uplatnit podnikatelé v případě, že po jiném podnikateli požadují úhradu jeho dluhu. Jejich výše je stanovená vyhláškou na částku 1 200 Kč a podnikatelé ji mohou požadovat v souvislosti s uplatněním každé svojí pohledávky.
Odvolání je řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud tedy neúspěšná strana sporu nesouhlasí s rozhodnutím soudu, může v zákonem stanovené lhůtě podat odvolání proti takovému rozhodnutí. Odvolání lze podat ze zákonem vymezených důvodů a rozhoduje o něm nadřízený soud.
Náklady řízení se rozumí náklady, které musel žalobce vynaložit na to, aby se domohl svého práva u soudu. Mezi náklady řízení řadíme soudní poplatek nebo náklady na vyhovení znaleckých posudků a zejména náklady na právní zastoupení, které úspěšná strana kvůli soudnímu řízení musela vydat. K nákladům právního zastoupení je vhodné uvést, že náklady přiznané soudem se bohužel často nerovnají penězům, které klient zaplatí advokátovi. Je tomu tak proto, že náklady právního zastoupení se počítají podle vyhlášky, která ohledně těchto nákladů prošla revizí naposledy v roce 2006. Z toho důvodu je významné při posuzování nákladů řízení počítat i s tím, že vynaložené náklady se nemusí vždy vrátit. Klienti by o tom měli být advokátem náležitě poučeni a měli by s advokátem dobře zvolit procesní strategii a případně zvážit i mimosoudní způsoby řešení sporu, jako je například mediace.
Pokud jde o sporná řízení, lze zjednodušeně říct, že o nákladech řízení na konci soudního řízení rozhodne soud, a to zpravidla tak, aby je uhradila ta strana, která nebyla v soudním řízení úspěšná. Aby soud náhradu nákladů přiznal žalobci, mělo by podání žaloby předcházet zaslání předžalobní výzvy. Stejně tak musí být žaloba formulována správně a v případě vymáhání peněžitých plnění musí mít žalobce podklady a právní argumentaci k celému žalovanému nároku. Pokud by totiž soud žalobu v celé výši neuznal, vystavuje se žalobce tomu, že mu soud přiznanou náhradu nákladů řízení významně sníží a žalobce tak vynaložil zbytečné náklady, které mu nikdo neuhradí.
Soudní poplatek se počítá na základě zákona o soudních poplatcích. Poplatková povinnost vzniká u většiny typů sporů. Například ve sporech o peněžité plnění se počítá procentuálně podle výše žalované částky. Zákon zná i možnosti, jak takovou poplatkovou povinnost snížit, například využitím formulářové žaloby. Stejně tak je možné v odůvodněných případech soudní poplatek odpustit, a to lidem, kteří nemají dostatečné majetkové prostředky. V rodinných věcech se pak soudní poplatek zpravidla neplatí vůbec.
Zákon stanovuje povinnost být zastoupen před soudem advokátem při podání mimořádných opravných prostředků, jako je například dovolání v občanskoprávních věcech nebo kasační stížnost ve správním soudnictví. Povinnost být zastoupen advokátem je také dána v případě podání ústavní stížnosti. Dále zná zákon povinné zastoupení advokátem v trestním řízení.
Advokát ex-offo, je pojem, který se v praxi používá zejména v souvislosti s obhajobou v trestním řízením. Advokátovi v trestním řízení se říká obhájce. V případě, že je někdo obviněn ze spáchání určitých, zákonem vymezených, trestných činů, musí být už v řízení, které vede policie, zastoupen advokátem. Takovému člověku je dána lhůta k tomu, aby si advokáta zvolil. Pokud si jej nezvolí nebo rovnou sdělí, že žádného nemá, je mu takový advokát, obhájce, ustanoven. A hovoříme o něm jako o obhájci ex-offo.
Ano, ve většině řízení se před soudem může kdokoli hájit sám. Je ovšem na zvážení, zda je takový postup vhodný. Například v civilním řízení jsou to strany, které musejí kromě tvrzení a předložení důkazů, volit i správnou právní argumentaci. Soud sice má povinnost postupovat v souladu s právem, avšak bez profesionální právní pomoci nemusí strany dobře vyhodnotit, jaká argumentace a čím podpořená je vhodná. Stejně tak mohou být strany překvapeny různými procesními postupy, na které nejsou připravené a pokud nezareagují řádně a včas, vystavují se neúspěchu i přesto, že jejich nárok mohl být posouzen jako oprávněný.
Promlčení je právní termín označující uplynutí určitého časového úsek pro uplatnění práva. Po uplynutí takové lhůty už vymáhat určitý nárok nebo uplatňovat svá práva u soudu nebývá zpravidla úspěšné a úspěšnost závisí na tom, zda žalovaný námitku promlčení vznese či nikoliv. Pokud tedy žalovaný námitku promlčení vznese, soud žalobci jeho nárok nepřizná. Jinými slovy lze promlčení rozumět tak, že je to ztráta práva na uplatnění nároku kvůli uplynutí stanoveného časového limitu. Délku promlčecí lhůty a počátek jejího běhu určuje zákon, a to rozdílně pro různé typy nároků. Nejstandardnější je tříletá promlčecí lhůta, která počíná běžet od chvíle, kdy bylo možné se poprvé s vymáháním nároku obrátit na soud.
Pokud se rodiče na výši výživného nedohodnou, stanovuje se výše výživného zpravidla podle výše příjmů povinného rodiče. Zároveň musí být přihlédnuto též k věku a potřebám dítěte. Soud by měl při stanovení výše výživného postupovat podle metodiky Ministerstva spravedlnosti, která zohledňuje nejenom výši příjmů a věk dítěte, ale také počet dětí, vůči kterým má povinný rodič vyživovací povinnost. Výživné se hradí v pravidelných měsíčních platbách, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu.
Zákon stanovuje, že soud je povinen věnovat patřičnou pozornost názoru dítěte, které dosáhlo věkové hranice 12 let. Obecně se ale přihlíží i k názorům mladších dětí, situace jim musí být náležitě vysvětlena a soud by pak měl k jejich názoru také přihlížet.
Jde o způsob péče o děti, kdy je dítě svěřeno do péče jednomu z rodičů. Druhému z rodičů je určen s dítětem kontakt, právnicky řečeno styk s dítětem. Příkladem tedy může být rozsudek soudu, na základě kterého se dítě svěřuje do péče jednoho z rodičů a druhému je stanoven kontakt v rozsahu od pátku do neděle jednou za dva týdny. Rodiči, kterému je stanoven kontakt s dítětem, je zároveň stanovena vyživovací povinnost, kdy je takový rodič povinen na výživu dítěte druhému rodiči přispívat výživným.
Jde o způsob péče o děti, kdy je dítě svěřeno do péče oběma rodičům společně. V takovém případě se nestanovuje rozsah kontaktu s dítětem ani výživné. Taková péče je vhodná v případě, že jsou rodiče schopni se na všem ohledně rozsahu péče o děti, jakož i potřeb dětí, domluvit. Zpravidla je dobrým předpokladem pro rozhodnutí o takové péči to, že rodiče bydlí blízko sebe a dítě tak není vytrženo ze svého prostředí. Často se o tomto způsobu péče rozhoduje v případě starších dětí, které již poměrně samostatně rozhodují o tom, u kterého z rodičů zrovna budou.
Jde o způsob péče o děti, kdy dítě svěřeno do péče obou rodičů, přičemž rozsah péče toho kterého rodiče je upraven soudním rozhodnutím. Výživné se v tomto případě péče stanovuje zpravidla tak, že se přihlédne k rozsahu péče každého rodiče a taktéž k příjmům každého rodiče. Stejně jako v případě společné péče by i v tomto případě mělo být zajištěno, že dítě bude navštěvovat stejné školní nebo předškolní zařízení, avšak nemusí to pravidlem.
V případě, že matka není provdána za otce dítěte, je otec povinen poskytnout matce výživu po dobou dvou let od narození dítěte a přispět jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Soud může přikázat také to, aby pravděpodobný otec dítěte poskytl takovou částku předem a zároveň, aby předem matce poskytl i částku na zajištění potřeb dítěte po dobu, po kterou by ženě náležela mateřská dovolená. Výživné pro neprovdanou matku je možné přiznat i zpětně.
OSPOD je zkratka pro orgán sociálně-právní ochrany dětí. OSPOD je součástí obecních, resp. městských, úřadů. Na OSPOD pracují sociální pracovníci, kteří pomáhají dětem i rodičům se zvládáním složitých životních situací v souvislosti s výchovou, péčí a vzděláváním dětí. Pracovníci OSPOD dohlíží na situaci v rodinách a v rámci soudních řízení týkajících se nezletilých dětí dávají doporučení ohledně formy péče a míry kontaktu rodiče s dětmi. OSPOD je pak v soudních řízeních jmenován jako opatrovník nezletilých dětí, aby v soudním řízení hájil jejich zájmy.
Jde o formu rozvodu, na kterém se oba manželé dohodnou. Pokud jsou splněny zákonné podmínky, soud manželství rozvede, aniž by zjišťoval příčiny jeho rozvratu. Zákonnými podmínkami jsou shodná a pravdivá tvrzení manželů o rozvratu manželství a zároveň to, že manželství trvalo déle než 1 rok, manželé spolu déle jak 6 měsíců nežijí, zároveň se také dohodli na úpravě poměrů k nezletilým dětem a na úpravě svých majetkových poměrů.
Sporným rozvodem se rozumí situace, kdy nepanuje mezi manželi shoda ohledně důvodů a způsobu ukončení manželství. Například se manželé nejsou schopni shodnout na způsobu péče o nezletilé děti nebo na úpravě svých majetkových poměrů na dobu po rozvodu manželství. V takovém případě soud při rozvodu manželství bude zjišťovat důvody, proč manželství nefunguje, a co je příčinou jeho rozvratu. V případech sporných rozvodů manželství je často nařizována mediace, aby bylo manželům umožněno, že dojdou za přítomnosti odborníka na řešení konfliktů k vzájemně akceptovatelnému řešení.
Přiosvojením se rozumí situace, kdy jeden z rodičů je biologickým rodičem dítěte a druhý, pečující rodič, přijme takové dítě za vlastní. Tohoto institutu mohou nyní využít i v České republice registrovaní partneři. Předpokladem pro takové přiosvojení je to, že dítě druhého rodiče v rodném listě nemá, nebo o něj takový rodič nepečuje, či s přiosvojením jinou osobou, partnerem druhého rodiče, souhlasil.
Pokud se manželé po rozvodu nedohodnout ohledně vypořádání majetku, ani jeden z nich nepodá k soudu žádnou žalobu, uplynutím tříleté lhůty plynoucí od právní moci rozsudku o rozvodu manželství dochází k rozdělení majetku tzv. zákonnou fikcí. Tato zákonná fikce znamená, že hmotné věci movité připadnou do vlastnictví toho z manželů, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, ostatní hmotné věci movité a věci nemovité se rozdělí tak, že každý z manželů se stane vlastníkem jedné ideální poloviny takového majetku. To samé bude platit o jejich ostatních majetkových právech, pohledávkách a dluzích, i ty budou náležet oběma společně a budou za ně každý odpovídat z jedné poloviny.
Soud nemusí vždy vyhovět návrhu na rozvod manželství. Zákon pracuje s takzvanými tvrdostními klauzulemi, což jsou důvody, pro které manželství nelze rozvést. Takovým důvodem je například to, že by byl rozvod v rozporu se zájmy nezletilého dítěte nebo pokud je to v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu manželství nepodílel nebo by mu byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma.
Manželé musí právně jednat společně ve všech věcech, které nelze považovat za běžné obstarávání záležitostí rodiny. Souhlas druhého manžela se tak vyžaduje například při nakládání s majetkem vyšší hodnoty nebo v případě, že se jeden z manželů zavazuje k vyššímu plnění nebo si bere úvěr. Vždy je nutné na povinnost souhlasu druhého manžela myslet zejména v případě, že mají manželé majetek ve společném jmění manželů. Pokud jeden z manželů třetí osobu předem vyrozumí, že s takovým právním jednáním nesouhlasil, nebude ho jednání zavazovat. Později má možnost namítat neplatnost takového právního jednání soudní cestou.
Manželé se mohou zastupovat v běžných záležitostech týkajících se rodiny. Právní jednání jednoho z manželů v záležitostech rodiny budou zavazovat oba manžele společně a nerozdílně. Jde zejména o záležitosti, které se týkají nezbytných, např. každodenních, činností v rámci rodiny.
Součástí společného jmění manželů, zkráceně také SJM, je to, co nabyl jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství. Dále pak zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů, tedy například zisk z nájmu bytu, který ale vlastní a pronajímá jenom jeden z manželů. Součástí společného jmění manželů je i podíl manžela v obchodní společnosti nebo v družstvu, pokud se stal manžel společníkem, resp. členem družstva, za trvání manželství.
Součástí společného jmění manželů není to, co jeden manželů nabyl před uzavřením manželství nebo za trvání manželství darem nebo děděním. Dále ani to, co nabyl jako náhradu na svých přirozených právech, náhradou za poškození, ztrátu nebo zničení svého výhradního majetku a také to, co manžel nabyl právním jednáním vztahujícím se ke svému výlučnému majetku. Součástí SJM tedy například nebude byt, který jeden z manželů koupí za peníze, které dostane darem nebo zdědí.
Tato otázka souvisí zejména se situací, ve které se nachází Váš partnerský vztah. Před uzavřením manželství je možné, aby snoubenci sepsali takzvanou předmanželskou smlouvu. Za trvání manželství je možné společné jmění manželů zúžit nebo zrušit, přičemž je možné i požadovat, aby tak učinil soud. Rozvodem manželství režim společného jmění manželů zanikne, přičemž majetek náležející do společného jmění je možné a vhodné rozdělit dohodou. Pokud manželé k dohodě nedojdou a zároveň žádný z nich se nedomáhá vypořádání SJM žalobou podanou u příslušného soudu, dojde k rozdělení majetku tzv. zákonnou fikcí, a to tak, že se v podstatě rozdělí mezi manžele napůl.
Ano může a pravidelně se tak děje ve chvíli, kdy mají manželé společné jmění manželů. Exekutor tak může nařídit i exekuci domu, bytu nebo jiného majetku, například automobilu, pokud je takový majetek ve společném jmění manželů.
Základním způsobem je smlouva mezi manželi uzavřená ve formě notářského zápisu. Zúžit nebo zrušit společné jmění manželů ale může v odůvodněných případech i soud na návrh druhého z manželů.
Svéprávnosti, tedy možnosti nabývat vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, nelze nikoho zbavit zcela. Svéprávnost je možné pouze omezit. Rozhodnout o takovém omezení může výhradně soud. Takovým omezením je pak možné například zakázat nakládání s majetkem v určité hodnotě nebo např. činit různá právní jednání.
Nejčastěji se pozůstalost po zemřelém mezi dědice rozděluje podle zákona. Pokud zanechal zemřelý závěť, pak se dědí podle ní. Právo ale zná i jiné instituty, podle kterých je možné majetek po smrti rozdělit. V úvahu přichází jak instituty práva dědického, jako je například dědická smlouva, tak instituty, které stojí mimo právo dědické, jako je například svěřenský fond. To už ale bývá zpravidla v situacích, kdy zemřelý za života o svém majetku důkladně přemýšlel a svoji situaci konzultoval s odborníkem. V praxi jsou ale nejčastější první dva uvedené způsoby, tedy zákonná dědická posloupnost a závěť.
Zákon upravuje pro dědění takzvané dědické třídy. V těchto třídách jsou rozděleni pozůstalí podle blízkosti své příbuznosti k zemřelému. Nejblíže jsou děti a pozůstalý manžel, dále vnoučata, rodiče a sourozenci a takto postupně až po velmi vzdálené příbuzné. Dědicem podle zákona se stanou vždy jen ti nejbližší příbuzní, tj. vlastní či osvojení potomci a manželé.
V podstatě každý z nás může za svého života sepsat závěť. V závěti dotyčný uvede, komu a v jakém poměru má v případě jeho smrti má připadnout jeho majetek. V dědickém řízení se pak majetek rozdělí podle toho, jak je uvedeno v závěti. Při pořizování závěti je nutné dodržet zákonem stanovená pravidla.
Zákon klade na závět několik požadavků. Předně jsou to požadavky na její formu, například aby byla závěť písemná. Pak jsou to ale jsou i obsahové náležitosti, na které je nutné při sepisu závěti myslet. Třeba pokud máte děti, neměli byste je v závěti opomenout, jsou totiž takzvanými nepominutelnými dědici.
Nepominutelnými dědici jsou vaše děti, ať již vlastní nebo osvojené, a pokud děti z nějakého důvodu nedědí, nastupují na jejich místo jejich děti, tedy vaše vnoučata. Nepominutelným dědicům se potom musí dostat z pozůstalosti alespoň takzvaný povinný díl, jehož velikost je závislá od toho, zda již takový dědic dovršil 18 let věku či nikoliv.
Vydědění je zákonný termín, který se vztahuje k situaci, kdy nechcete, aby se vašimi dědici staly vaše děti, případně vaše vnoučata. Tyto osoby jsou totiž takzvanými nepominutelnými dědici a za normálních okolností se tedy dědici stanou vždy. O vydědění musíte sepsat listinu.
Vydědit je možné nepominutelné dědice a ve vztahu k nim je nutné naplnit zákonem stanovené podmínky pro vydědění. Takovou podmínkou je například to, že se o vás děti nestarají tak, jak by měly nebo vám neposkytly pomoc v nouzi. Pokud se bojíte, že vaše děti mají takové dluhy, že by jim z dědictví nakonec nic nezbylo, můžete je jako vaše dědice vynechat a jejich dědictví přenechat jejich dětem. Pokud ale zákonné podmínky pro vydědění naplněny nebudou, nepominutelní dědici po vás dědit budou.
Proti vydědění je možné se bránit v dědickém řízení žalobou, která se podává u soudu. Protože je možné vydědit někoho jenom ze zákonem stanovených důvodů, bude muset vyděděná osoba prokázat, že nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro vydědění.
Vydědění je termín spojený se situací, kdy zůstavitel nechce, aby jeho majetek po smrti zdědily nepominutelní dědici. Druhý manžel takovým nepominutelným dědicem ale není. A proto pokud zůstavitel před svojí smrtí pořídí například závěť a v závěti svému manželu nezůstaví nic, pak z dědictví pozůstalý manžel neodstane nic. Žádné speciální podmínky jako při vydědění není nutné naplnit.
Součástí pozůstalosti je veškeré jmění, které po sobě zůstavitel (tj. zemřelý) zanechal. Pozůstalostí je tedy jak majetek zůstavitele, tak i jeho dluhy. V dědickém řízení pak notář tuto pozůstalost sepíše a rozdělí mezi dědice.
Pokud jste věřitelem a osoba, která Vám dluží peníze, zemřela, musíte svoji pohledávku přihlásit do dědického řízení. Notář ji zaeviduje jako součást pozůstalosti. Jedině v takovém případě, může být tato pohledávka uspokojena z majetku zemřelého dlužníka v dědickém řízení.
Jakmile se soud, v jehož obvodu zemřelá osoba bydlela, dozví o úmrtí, jmenuje notáře, jako soudního komisaře, který má za úkol dědictví projednat a rozhodnout o tom, jak bude dědictví rozděleno mezi dědice. Notář nejprve nařídí takzvané předběžné šetření. Při předběžném šetření notář zjišťuje, jaký majetek zůstavitel měl, jaké měl dluhy, zda a kde měl účty nebo jestli sepsal nějakou závěť. Jakmile notář nashromáždí podklady o pozůstalosti, tj. majetku a dluzích zůstavitele a zároveň určí okruh možných dědiců, nařídí další jednání, na kterém už zpravidla rozhodne o rozdělení majetku.
Jde o dohodu, kterou dědici učiní před notářem v rámci dědického řízení. V této dohodě si sami dědici rozhodnou, jak má být dědictví rozděleno, a to například i odlišně od toho, jak by pozůstalost rozdělil notář. Taková dohoda dědiců může být pro dědice i finančně výhodnější, než když řešení odkládají až po skončení dědického řízení.
Pořadí dědiců stanovuje zákon na základě takzvaných dědických tříd. Dědických tříd je šest. Jakmile existují dědici v jedné třídě, nikdo další dědické třídy už nedědí. V první třídě dědí stejným dílem manžel a děti zůstavitele. Pokud nejsou potomci zůstavitele, dědí v druhé třídě pozůstalý manžel a rodiče zůstavitele, přičemž manželovi zůstane alespoň jedna polovina pozůstalosti. Ve třetí třídě jsou pak dědici sourozenci, ve čtvrté prarodiče a takto se postupuje až ke vzdáleným sestřenicím a bratrancům.
V dědickém právu se takto říká osobám, které se zůstavitelem žily nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na zůstavitele. Takové osoby jsou dědici a po zemřelém mohou dědit, a to ve druhé a třetí dědické třídě. V případě, že zde taková spolužijící osoba je, je velmi pravděpodobné, že i dědicem bude.
Je dobré zmínit, že, byl-li zemřelý ženatý či vdaná, pak smrtí manžela dochází k zániku společného jmění manželů (SJM) a společné jmění manželů musí být nejprve vypořádáno. Vypořádání SJM provádí notář při dědickém řízení a tato část majetku připadne pozůstalému manželovi rovnou. Zbývající část majetku je pak předmětem dědictví a bude rozdělena mezi dědice, ať již podle zákona nebo podle závěti. Pozůstalý manžel pak může být dědicem v první a druhé zákonné třídě dědiců a bude mít tedy nárok i na část majetku, který mu nepřipadl po rozdělení SJM. Pokud má zůstavitel děti, připadne pozůstalému manželu v rámci dědictví podíl o stejné velikosti jako dětem. Pokud však zůstavitel děti nemá, zdědí pozůstalý manžel minimálně polovinu majetku, a to spolu s dědici ve druhé dědické třídě.
Zříci se dědictví je možné pouze před smrtí zůstavitele, avšak pouze smlouvou s ním. Takový úkon musí být učiněn formou notářského zápisu.
Pokud nechcete majetek vůbec zdědit, například pokud je pozůstalost předlužena, můžete dědictví odmítnout. Musíte tak učinit prohlášením v dědickém řízení učiněném vůči soudu, tedy notáři, který vede dědické řízení. Na odmítnutí dědictví máte jeden měsíc ode dne, kdy Vás soud o možnosti dědictví odmítnout vyrozuměl.
Vzdáním se dědictví se rozumí situace, kdy se jeden dědic vzdá dědictví ve prospěch druhého. Vzdát se dědictví lze prohlášením v dědickém řízení učiněném vůči soudu, tedy vůči notáři, který vede dědické řízení.
Výhradou soupisu dědického práva se rozumí možnost dědice omezit rozsah své odpovědnosti za dluhy po zůstaviteli. Dědic v podstatě prohlásí, že je ochoten převzít odpovědnost pouze za dluhy, které nepřekročí výši jím nabytého dědictví. Zkrátka se nestane bez své vlastní vůle dlužníkem, a proto je obecným doporučením, aby dědici výhradu soupisu pozůstalosti v dědickém řízením vždy před notářem uplatnili.
Svěřenský fond umožňuje jeho zakladateli, aby bylo s jeho majetkem naloženo přesně podle jeho představ. Svěřenský fond se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu. Správce pak majetek spravuje podle představ zakladatele, které jsou popsány ve statutu svěřenského fondu. Majetek je spravován ve prospěch obmyšlených osob, které zakladatel ve statutu jmenoval. Svěřenské fondy mohou být zakládány jak pro soukromé účely nebo s veřejně prospěšným účelem.
Občanský zákoník nestanovuje ani povinnost, aby byla smlouva o dílo uzavřena v písemné formě, je to však vhodné. Pro vznik smlouvy postačí, aby se zhotovitel zavázal provést na svůj náklad a nebezpečí stavbu a objednatel se zavázal dílo převzít a zaplatit dohodnutou cenu, která musí být stanovena alespoň odhadem. Zákon pak stanovuje pro plnění smlouvy o dílo základní práva a povinnosti stran. Tyto práva a povinnosti je pak možné mezi stranami ještě upravit, a to právě v samostatné smlouvě. Pokud si strany smlouvu sepíší samy, bez asistence odborníka, je vhodné upravit pouze minimum práv a povinností, neboť zákon základní rozsah práv a povinností upravuje tak, aby mezi stranami nevznikal nedůvodný nepoměr. Rozsah smlouvy bude zpravidla záležet na komplikovanosti výstavby. Namísto smlouvy o dílo tzv. na míru je možné při výstavbě postupovat podle standardizovaných smluvních podmínek ve výstavbě, jako je například FIDIC, to je však běžné spíše u větších stavebních projektů.
Vady stavby je nutné vytknout do pěti let od převzetí stavby. Aby bylo možné vadu uplatnit, musí ale i objednatel postupovat s dostatečnou péčí a jakmile vadu zjistil, musí ji vytknout bez zbytečného odkladu. Stejný postup a lhůta platí například i pro skryté vady projektové dokumentace.
Při předávání stavby zhotovitelem objednateli je zpravidla sepsán důkladný předávací protokol, ve kterém se zachytí všechny skutečnosti, které při předávání nastaly. Je vhodné, aby byl předání přítomen odpovědný technik, stavební dozor, který pomůže odhalit případné nedostatky. Předána zároveň musí být i dokumentace ke stavbě. Stejně tak je vhodné pořídit detailní fotodokumentaci, případně vše natočit na video. Obecně platí, že objednatel je povinen stavbu převzít i s nedostatky, pokud takové nedostatky nebrání jejímu užívání.
Stavební dozor kontroluje u stavby provádění stavebních prací. Na stavbách se podle různých kritérií rozlišují i různé typy dozorů, jako například autorský, technický nebo stavební. Osoba vykonávající dozor musí mít příslušné povolení dozor vykonávat. Osoba provádějící dozor má za úkol zajistit, aby práce probíhaly správným postupem a v souladu se zákonnými požadavky. Pokud se prokáže, že stavba je vadná z důvodu selhání osoby vykonávající dozor, odpovídá osoba, která dozor vykonávala, za vady stavby společně a nerozdílně se zhotovitelem.
Projektant zajišťuje technickou dokumentaci pro všechny stupně výstavby. Je to také projektant, kdo zpravidla připravuje podklady pro stavební řízení. Odpovídá mimo jiné za to, že stavba bude splňovat stavební a technické požadavky na její životnost a bezpečnost. Pokud se prokáže, že stavba je vadná z důvodu vad ve stavební dokumentaci, bude projektant odpovídat za vady stavby společně a nerozdílně se zhotovitelem.
Subdodavatelé se starají o dodání částí díla. Jde například o firmy nebo řemeslníky, kteří se starají o dokončení elektroinstalace, topení, rozvodů vody apod. S nimi má zhotovitel, často se pro něj používá pojem generální dodavatel, uzavřenou smlouvu o dílo na dodání jednotlivých částí díla. A spolu se zhotovitelem bude subdodavatel za vady stavby odpovídat společně a nerozdílně, pokud se neprokáže, že vadu způsobilo jen rozhodnutí samotného generálního dodavatele nebo toho, kdo nad stavbou vykonával dozor.
Ano, pokud prokáže, že vadu nezapříčinil vlastní činností. Zejména tomu bude v případech, kdy postupoval v souladu s pokynem objednatele, ač objednatele upozornil na rizika, která z takového pokynu vyplývají.
Ujednání ceny pevnou částkou znamená, že cena uvedená ve smlouvě je konečná, neměnitelná a nepřekročitelná. Ani jedna ze stran nemůže žádat změnu ceny díla proto, že si dílo vyžádalo jiné úsilí nebo jiné náklady. Zhotovitel tedy nemůže chtít uhradit vícepráce (pokud se s objednatelem nedohodl na rozšíření předmětu díla), zákazník nemůže chtít slevu z ceny díla. Pouze v případě, že by nastala zcela mimořádná nepředvídatelná okolnost, která dokončení díla podstatně ztěžuje, může soud podle svého uvážení rozhodnout o spravedlivém zvýšení ceny anebo o zrušení smlouvy.
Rozpočtem určené ceny mohou být dle zákona stanoveny ve smlouvě různě, a to čtyřmi různými způsoby. Zákon umožňuje zhotoviteli určit cenu díla (i) odkazem na rozpočet, (ii) podle rozpočtu, (iii) na základě rozpočtu daného s výhradou, že se nezaručuje jeho úplnost nebo (iv) na základě rozpočtu daného s výhradou nezávaznosti.
Cena určená odhadem se použije zpravidla při menších stavebních pracích, například při rekonstrukcích bytů. Typicky jde o dohody s řemeslníkem, který Vám po obhlídce místa řekne, že cena za rekonstrukci bytového jádra bude mezi 130 až 150 tis. Kč. Její stanovení je rozhodné pro vznik smlouvy, jakmile totiž s takovou cenou zákazník souhlasí, je smlouva uzavřena. Cena může být zhotovitelem překročena, avšak veškeré její zvýšení musí být oznámeno bez zbytečného odkladu poté, co potřebu zvýšení ceny zhotovitel zjistil. Pokud tak zhotovitel neučiní, nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně. Navíc při oznámení zvýšení ceny může objednatel od smlouvy odstoupit. V takovém případě musí uhradit pouze poměrnou část původně určené ceny, pokud má z částečného plnění zhotovitele prospěch.
Ano a nejde jenom o náležitosti smlouvy a poučení, které se mu musí jako spotřebiteli dostat. Spotřebitel má například i výhodnější postavení, pokud jde o reklamaci vad stavby. Pokud jste tedy stavební firma a Vaším zákazníkem je spotřebitel, je vhodné dbát na to, aby byla dohoda mezi stranami zachycena písmeně a spotřebiteli se dostalo z Vaší strany dostatečného poučení.
Stavbou ve smyslu stavebního zákona se rozumí stavební dílo, které vzniká stavební nebo montážní činností ze stavebních výrobků, materiálů nebo konstrukcí za účelem užívání na určitém místě a dále i jeho část nebo změna dokončené stavby. Stavební zákon dělí stavby na několik druhů, s čímž jsou mimo jiné spojené požadavky, které je nutné splnit při jejich výstavbě. Pokud stavební úřad omezí trvání stavby, hovoříme o stavbě dočasné.
Pokud jde o možnost stavět sám, pracují stavební předpisy s termínem svépomoc. Svépomocí je možné stavět většinu drobných staveb, jako jsou stavby do 40 m2 zastavěné plochy a 5 m výšky, skleníky, oplocení do 2 m výšky nebo dočasné stavby. Stejně tak je možné stavět svépomocí v zákoně vymezené jednoduché stavby, jako jsou například stavby pro bydlení a rodinnou rekreaci, které mají nejvýše dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví nebo ustoupené podlaží. Rodinný dům tak zpravidla můžete stavět bez stavební firmy, avšak jste povinni si při výstavbě i tak zajistit stavební dozor, pokud pro takovou činnost nemáte sami odbornou způsobilost. U staveb pro bydlení nebo změny staveb, které jsou kulturními památkami je navíc nutné zajistit odborné vedení provádění stavby stavbyvedoucím. Zároveň je vždy nutné zohlednit další zákonné náležitosti a povinnosti pro umisťování a realizaci staveb, jaké vyplývají například z územního plánu dané lokality. Se zvláštní pečlivostí je pak nutné přistupovat ke stavbám, která mají status kulturní památky anebo, které jsou stavěny v území, které je prohlášeno za památkově chráněné území.
Stavební firma, neboli stavební podnikatel, musí stavbu provádět v případě, že jde o stavby, které není možné stavět svépomocí. Půjde tak zpravidla například o komerční objekty, tedy objekty, které nejsou určeny k bydlení nebo takové, které vyžadují určitou vyšší specializaci, například fotovoltaické elektrárny s vyšším instalovaným výkonem.
Obrovskou výhodou mediace je její důvěrnost a maximální diskrétnost. Strany se potkávají pouze za přítomnosti mediátora, který je vázán zákonnou mlčenlivostí. Naproti tomu jednání před soudem jsou, veřejná, není-li veřejnost z nějakého důvodu z jednání vyloučena, a každý si tak může k soudu přijít poslechnout, o čem strany spor vedou. To se v mediaci nestane.
Další výhodou může být úspora času a nákladů. Mediace může být často rychlejší a méně nákladná než tradiční soudní řízení. Vyřešení sporu prostřednictvím mediace může ušetřit čas, peníze a stres pro všechny zúčastněné strany.
Výhodou je i flexibilita jednání a mediátora. Mediace poskytuje stranám možnost flexibilnějšího řešení než tradiční soudní řízení. Strany mohou společně vytvářet a navrhovat řešení, která odpovídají jejich konkrétním potřebám a prioritám. Strany mohou řešit, a často řeší, i neprávní témata. I samotní mediátoři jsou flexibilnější a lépe se přizpůsobí časovým možnostem stran. Jednání navíc probíhají v neformální atmosféře a tak, aby se strany při jednání cítily komfortně.
Během prvního setkání se strany seznámí s mediátorem, ten jim představí mediaci, její principy, roli mediátora, seznámí je s obsahem smlouvy o provedení mediace a účinky mediace. Mediátor strany seznámí s tím, jak bude probíhat samotný proces. Na prvním setkání se stran seznamují s mediací jako takovou a jejími benefity, cílem prvního jednání není započít řešení konfliktu mezi stranami. Zákon pak na formu takového jednání nestanoví žádný požadavek. V praxi se jeví jako vhodné, aby první setkání s mediátorem proběhlo odděleně. Strany tak nejsou rozptylovány přítomností druhé strany, mohou se soustředit pouze na sebe a mohou se zeptat mediátora zcela na cokoli. Za první setkání s mediátorem strany zaplatí 400 Kč a tuto částku hradí napůl, tedy každá ze stran 200 Kč.
Ano, strany si mohou zvolit mediátora, kterého chtějí. A i v průběhu mediace se rozhodnout, že jej změní, pokud uznají, že je pro ně mediace prospěšná, ale mediátor jim nevyhovuje. Pokud však stranám nařídí první setkání s mediátorem soud a oni se na osobě mediátora nedohodnout, mediátora vybere soud.
Mediátor usměrňuje komunikaci mezi stranami a pomáhá jim identifikovat sporné body a hledat společné řešení. Je neutrální a nestranný a neposkytuje právní poradenství ani nerozhoduje o věci. Je pro strany průvodcem a prostředníkem v komunikaci ohledně jejich konfliktu a pomáhá jim zorientovat se v jejich zájmech, identifikovat společné zájmy a nalézt řešení, které bude vyhovovat oběma stranám.
Cena mediace je stanovena ve smlouvě o provedení mediace, liší se podle ceníku každého mediátora. Já osobně pracuji za hodinovou odměnu 3.000 Kč a nečiním rozdíl mezi typem nebo hodnotou samotného sporu.
Uzavřením smlouvy o provedení mediace je přerušen běh promlčecích lhůt a po dobu jednání, resp. trvání smlouvy o provedení mediace, tyto lhůty neběží. Strany tak mohou jednat o svých nárocích bez strachu, že bude jejich právo promlčeno.
Základní principy mediace jsou dobrovolnost a důvěrnost procesu a nestrannost mediátora. Dobrovolnost se rozumí mimo jiné i to, že jsou to klienti sami, kteří určují, čím se budou na jednání zabývat, zda to bude jenom jádro jejich sporu nebo mají ještě jiná témata, která chtějí s mediátorem probrat. Mediátor nemá mít ke stranám ani jejich zástupcům žádný vztah a je vázán zákonnou povinností mlčenlivosti ohledně všech skutečností, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem nebo přípravou mediace.
Mediace by se dala přirovnat k neformálnímu jednání mezi stranami, které probíhá za zavřenými dveřmi, a i témata na jednání jsou ponechána na rozhodnutí stran. Strany nejdříve seznámí mediátora každá se svým úhlem pohledu. Mediátor se musí nejdříve sám zorientovat v situaci stran, aby jim mohl být prospěšný. Poté strany reagují na sebe, sdělují, jak se jejich pohled posunul poté, co slyšely druhou stranu a společně pak hledají řešení, které by jim všem vyhovovalo. Mediátor po celou dobu pracuje s emocemi stran, pomáhá jim pochopit jejich situaci, orientuje jednání na budoucí uspořádání vztahů a je pro strany průvodcem v jejich konfliktní situaci, aby jim následně pomohl jejich situaci rozplést a identifikovat společné řešení, které jim pomůže nastavit vztahy do budoucna.
Ano, strany mohou mít své právní zástupce přítomné u mediace, avšak aby mohla být mediace úspěšná, musí dostat prostor pro vyjádření právě klienti advokátů. Musí to být klienti, kdo se procesu aktivně účastní, přinášejí témata a reagují na sebe navzájem. V praxi se pak jeví jako zbytečné, aby mediace probíhala pouze za účasti advokátů a zcela bez účasti stran. Role advokátů je spíše být poradcem ve fázích mediace, kdy klient zvažuje řešení a chce získat jistotu, že může určité rozhodnutí učinit. A pak samozřejmě najdou advokáti široké uplatnění při konstituování dohody mezi stranami.
Ano, tato možnost vychází nejenom ze zákona, ale zejména z jednoho ze základních principů mediace, kterým je dobrovolnost. Strany tedy mohou mediaci kdykoliv ukončit, pokud se rozhodnou, že není vhodná nebo účinná pro řešení jejich sporu.
Mediační dohoda je dohoda stran o řešení jejich situace uzavřená v rámci mediace před mediátorem. Musí obsahovat podpisy stran, datum jejího uzavření doplněné mediátorem a podpis mediátora, čímž stvrzuje, že dohoda byla uzavřena v rámci mediace.
Mediační dohoda je vymahatelná jako jakákoli jiná smlouva. Pokud ji tedy strany nebudou plnit, mohou se obrátit na soud s jejím vymáháním. Je také možné dohodu nechat soudem potvrdit formou uzavření soudního smíru a mít tak v podstatě vykonatelný rozsudek. Poté už není nutné absolvovat soudní jednání, pokud jedna ze stran dohodu neplní a je možné přistoupit rovnou k exekuci. Stejně tak je možné dohodu uzavřít ve formě notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti a ani v tomto případě není nutné absolvovat soudní jednání, pokud jedna ze stran dohodu neplní a je možné přistoupit rovnou k exekuci. Uzavření mediační dohody v této formě mohu jako mediátor pomoci zprostředkovat.
Ano, a to kdykoli v průběhu mediace nebo i po jejím skončení. Uzavření smlouvy o provedení mediace zajistí stranám, že neběží promlčecí lhůty a jejich nárok se tak během jednání nepromlčí.
Řešení navrhují samy strany, mediátor by jim řešení navrhovat neměl, ač by podle něj bylo sebelepší. Řešení, které by navrhl mediátor, totiž nemusí být nejlepší pro samotné strany a mediátor proto musí umět svoji invenci potlačit. Jedině tak může být stranám prospěšný.
